POLITICO watched the 2-hour love-in with the Russian president so you don’t have to.

op line: title, author, publisher, year published, and number of pages Second line: Reading level, recommended age (which isn’t always the same as the RL), and my rankings of the book’s overall value, its artistic value, and its worldview or moral value.* For a novel, I list principal characters down the left side of the card, along with the age of the protagonist and possibly one or two more.  (Age is important in children’s literature, because kids tend to read novels about characters who are their age or a little older.) Cautions: Usually there’s a little room under the bottom line.  I use that space to note cautions according to our categories of Language, Worldview, Sensuality, Violence, Vulgarity, Dark/Depressing, Character Issues, or Supernatural elements. Flipping the card over, I turn it upside-down and copy anywhere from 1-5 of those quotes I flagged, if I still think they’re worth noting.  I print very small, so there’s room for at least 3 of these, even on a lengthy review. Then, a brief summary on the front of the card. I write it as a book reviewer would, giving a general outline of the plot without revealing spoilers or resolutions—unless it’s a plot point that parents really need to know.  Because I’ve already made a character list, I can refer to characters by initials only, which saves a little time.

Mais dans cette entreprise, la philosophie de Heidegger, ou plutôt devrait-on dire le roman métaphysique qu’il a construit, la Saga de l’Estre, ne nous paraît d’aucun secours et d’aucune utilité, ni pour y apporter des solutions concrètes, bien sûr, mais ni même seulement pour penser ces problèmes de manière adéquate. Et sur ce point l’aventure intellectuelle de Jean Vioulac, aujourd’hui achevée, en constitue certainement, comme d’autres mais sans doute plus que d’autres, du fait de sa cohérence et de sa rigueur, une démonstration éclatante.

Dans son Essence du Christianisme, cherchant à définir ce à quoi s’oppose précisément dans notre modernité le projet religieux, Feuerbach écrit en effet : « Le Christianisme a depuis longtemps disparu, non seulement de la raison mais aussi de la vie de l’humanité ; il n’est plus rien qu’une idée fixe qui se trouve dans la contradiction la plus criante avec nos compagnies d’assurance incendie et d’assurance vie, nos chemins de fer et nos locomotives… » Par là il signifie que le croyant est celui qui attend l’essentiel du Ciel, tandis que le non-croyant est celui qui compte avant tout sur lui-même. Ce que l’on peut appeler le projet technologique sur le monde paraît précisément de cet ordre, résidant avant tout dans la confiance placée dans la puissance des machines et la sagacité humaine. Espérer dans la capacité de l’homme, et non comme Jean Vioulac dans un retournement eschatologique impossible à l’homme lui-même, désigne précisément l’espérance de l’homme moderne croyant en la technologie.

Jenže je tu ještě něco navíc. Především schopnost Washingtonu podřídit spojence svým zájmům a své strategii. Právě to umožňuje propojování alianční disciplíny s vytvářením ad hoc koalic ochotných pro jednotlivé vojenské akce USA.

Ekologie je věda, někdy lépe, jindy hůře a někdy také zcela katastrofálně zvládaná. Věda o vztazích mezi jednotlivými organismy a jejich biotickým a abiotickým prostředím nemá s pravolevým politickým spektrem opravdu nic společného.

“Stabilita v Evropě může existovat pouze s Ruskem, nikoli proti němu,” řekl Greminger v rozhovoru médiím. “Podmínkou podle něj ovšem je, aby Moskva byla připravena opět hrát podle pravidel.” Před vedením ženevského Centra pro bezpečnostní politiku byl Greminger v letech 2010-2017 švýcarským velvyslancem při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Poté se stal generálním tajemníkem této organizace.

In a radio address back in 1969, a young German theologian named Joseph Ratzinger, the future Pope Benedict XVI, saw hard times ahead for the Catholic Church. It will “become small and will have to start afresh more or less from the beginning,” he predicted, and the process would be painful. But though smaller, the Church of the future will have been “re-shaped by saints” to become a beacon for people seeking answers to questions of meaning, for which the arrogant secularism of those dark times will have no reply.

V této situaci roste vliv těch, kdo lobují za zájmy nejrůznějších menšin. Většina voličů totiž už nemá žádnou představu o svých ekonomických a politických zájmech, která by se dala nějak zohlednit v politickém rozhodování. Všichni mají společný jen odpor k autoritám a volání po co největším prostoru pro rozvoj svých individuálních tužeb, ať již jsou jakékoliv. To je patrně také důvod znovuožívání klasického liberalismu ve smyslu boje všech proti státu. Vlastní touha znamená pro lidi víc než vlastní zájem, vlastní osoba pro ně znamená víc než jakýkoliv program.

Academics are often more focused on showing off their knowledge, or their membership in an exclusive circle (or in Butler's case, trying to create an "aura of importance", in Martha Nussbaum's view.) Journalists are often trying to inflame your anger, or rally support for some cause.

Odpor k západním elitám a vágní představy, že světové dění je kýmsi organizováno a kontrolováno, přičemž přirozené podezření padá na USA, jejichž primárním pohonem je zisk. Kritika západní liberální, kapitalistické ekonomické politiky pak jde ruku v ruce s odporem k západnímu liberalismu hodnotovému a politickému, obsahujícímu práva LGBTQ lidí a feminismus, i k mezinárodním integračním organizacím, které jsou projektem sloužícím západním korporacím a globalizované ekonomice.

„Skutečně se můžeme dostat do situace, kdy budeme suverénní. Dnes bych se toho bál, nejsme na to připravení. Naším úkolem je udělat vše, abychom připravení byli.“

pokračoval v plejádě konspiračních narativů

na někdejší „covidové totalitě“

antisystémové scény

nacionalistické

Tak jako každým rokem se v Příčovech konalo Vlastenecké setkání, společná akce českých nacionalistů, konspirátorů a ultrakonzervativců různých barev.

ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě

Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati.

Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou.

Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa;

propouštějí mne sami z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národu.

More and more of us read the ‘narratives’ produced for our benefit by governments and their client media, no longer for what they say but for what they may mean: as distorted images of reality that nonetheless seem to signify something, a little like the shadows on the wall of Plato’s cave.

But despite their disagreements, Germany and the Commission ultimately share the same underlying assumptions: that the deficit and debt levels of some countries — depending on how much they exceed a set of arbitrary limits decided more than 30 years ago — are “unsustainable” and that growth depends on “sound public finances”.

is a fundamentally anti-democratic project — one that is aimed at placing economic policy beyond the control of voters.

At a dinner in 2002, Thatcher was asked what she saw as her great achievement. Her answer? “Tony Blair and New Labour. We forced our opponents to change their minds.”

Then, ideas once dismissed as unrealistic or impossible might just become inevitable.And that’s exactly what happened.

Crises played a central role in Friedman’s thinking. In the preface to his book Capitalism and Freedom (1982), he wrote the famous words: “Only a crisis – actual or perceived – produces real change. When that crisis occurs, the actions that are taken depend on the ideas that are lying around.”

In those days, just after the war, most politicians and economists espoused the ideas of John Maynard Keynes, British economist and champion of a strong state, high taxes, and a robust social safety net. The neoliberals by contrast feared growing states would usher in a new kind of tyranny. So they rebelled.

Hard as it may be to imagine now, there was a time – some 70 years ago – that it was the defenders of free market capitalism who were the radicals.

“Radical reforms – reversing the prevailing policy direction of the last four decades – will need to be put on the table. Governments will have to accept a more active role in the economy. They must see public services as investments rather than liabilities, and look for ways to make labour markets less insecure. Redistribution will again be on the agenda; the privileges of the elderly and wealthy in question. Policies until recently considered eccentric, such as basic income and wealth taxes, will have to be in the mix.”

Adriano Olivetti affirme en effet alors qu’il faut « porter les capitaux là où il y a la force de travail, et non pas l’inverse », car il considére abominable que l’on déracine systématiquement de leur territoire des personnes et des communautés entières

Mais les syndicalistes ne le suivent pas et, plus tard, les actionnaires l’empêchent de poursuivre de nouvelles tentatives allant dans ce sens.

Tout au long des années 1930 – une décennie très importante pour son développement intellectuel et culturel –, Olivetti étudie le corporatisme et la planification économique, une forme et un moyen d’organisation sociale qu’il intègre à la culture entrepreneuriale, bien représentée par Olivetti et sa prédisposition au « taylorisme social » et à la technocratie

un tout inséparable et organique à organiser grâce à la « science managériale ». Dans cette perspective, la gestion ne peut plus être confiée au chef – une figure chère aux dirigeants fascistes qui, à cause de sa « vocation naturelle à la création », aurait eu le droit d’agir en tant que despote éclairé –, car celui-ci est perçu comme un obstacle au développement de l’entreprise, en court-circuitant la méthode rationnelle et en imposant une position centralisatrice. Ainsi, la société Olivetti devint rapidement une organisation fondée sur la responsabilité de tous et, surtout, sur la coopération entre les personnes, le dirigeant n’étant que « l’animateur de cet esprit coopératif et le coordinateur de l’activité4 »

à deux types de valeurs : d’un côté, on voulait que le design, le graphisme publicitaire et l’architecture représentent des valeurs esthétiques (la qualité, l’excellence, la distinction et le bon goût1) ; de l’autre on voulait que l’entreprise concrétise des valeurs éthiques et sociales, telles la collaboration et la coopération, le respect de la personne et de son autonomie.

Italy and Spain would have been better off with an unconstrained ECB and no recovery fund.

But these arguments conflate air and water pollution — crucial environmental issues in their own right! — with CO2 emissions.

even if all travel were completely carbon-free (imagine a renewable-powered, electrified train system, combined with personal EVs and battery-powered airplanes), there’d still be another 80 percent of fossil fuel emissions billowing into the skies.

“I think the main issue is that people focus way, way too much on people’s personal footprints, and whether they fly or not, without really dealing with the structural things that really cause carbon dioxide levels to go up,” said Gavin Schmidt, a climatologist and the director of the NASA Goddard Institute for Space Studies in New York City.